Láska ve Hře Šarády

Moře ohně a kouře se kroutí jako dva milenci v nekonečném tanci stvoření. Sloupce dýmu a žhavých vírů zakrývají horizont a matou smysly natolik, že ztrácíte pojem o prostoru i čase. Dimenze Věčného Ohně nebyla stvořena pro smrtelníky. Stejně jako ostatní elementární světy je prastarým semeništěm reality, kolébkou plamenných bytostí, a především domovem největšího známého města multi-univerza: Jahannamu, Mosazného města. Metropole, která nežije, spíš úpí pod biči sadistických efrítů, ohnivých džinů, jejichž nejmocnější jedinci ohýbají samotnou realitu… ale nikdy zadarmo. Dějiny jsou lemovány špatně formulovanými přáními, která se stala prokletím pošetilců.

Jedním z nich byl i Váš kapitán Bouřevzdych. Kdyby nebylo jeho chorobné posedlosti vzkřísit svou nenarozenou dceru a zemřelou ženu, nestáli byste teď na palubě otrockého parníku směřujícího na kolosální trh s otroky pro Devítipeklí. Ačkoli… mohlo být hůř. Měli jste štěstí, že vás zatím nikdo neprodal do Světa zatracenců.

Říká se, že i nevinní mají v pekle svou cenu. Zvláště když z jejich duší lze ukovat Pekelné mince: Žalníky, Infernálky a Utrpěnce. Měna, která napájí veškerou byrokratickou, mechanickou a vykořisťující mašinérii Věčného žaláře.

Vaše mysl se pomalu probouzí z letargie. Z hustého pyroklastického dýmu, nasyceného železem a zoufalstvím, se vynořují obrysy parníku efrítích korzárů. Zajali vás na základě falešných papírů a nejasných formulářů. Nikdo vlastně nepochopil, kde vzal Bouřevzdych své povolení od efrítského sultána. Byla to lest? Nezákonité zajetí? Možná. Ale dnes je to už jedno.

Po palubě se válí jediný člen vaší posádky, který se vymkl kontrole: Ruan Jehovich. Ovinut svým obřadním rubášem, s pohřebním náhrobkem na zádech pro případ, že by se stal mučedníkem, křičí do dálky: „Vyměňte mě za kapitána, budu lepším otrokem!“ Nikdo si ho nevšímá. Efrítský sadismus je k jeho masochismu netečný, a právem. Kdykoli by mohl trpět za druhé, užívá si to jako poutník v káznické extázi. Ohnivá trpaslice Mercedes na něj sykne: „Pomoz mi z pout, mrtvolo,“ ale Ruan v momentech hrdinských činů nikterak nevyniká. Kymácí se po lodi jako jehla kompasu při magnetickém výboji. Místo aby přeřízl provazy, přeřízne se o jeden a přepadne přes palubu. Se štěstím v neštěstí se zachytí o své rudé cingulum, opaskový provaz, zatímco je olizován plameny moře. „Ooh, byl jsem tak blízko! Zhynout v náruči nepřítele a zachránit přátele!“ Mercedes ho znechuceně ujistí: „Jen jsi spadnul, idiote.“

Uplyne další nekonečně krátká chvíle. Nacházíte se v otrocké kleci na přístavním okraji Špinavého trhu. Mezi otrokáři jsou efríti, ďáblové, lichové i černokněžníci z celého multivesmíru. Slyšíte práskání bičů, sténání duší. Zoufalství se vpíjí jako olejová skvrna. Mnozí vězňové jsou natolik zoufalí, že úzkostné myšlenky jim začaly vytékat z úst: „Já nic neudělal… anděl mě vysvobodí… tohle nemůže být konec… prosím…“

Z jedné klece na vás hledí půvabná žena. Oči plné šílenství, ale hlas pevný a soustředěný:

„Říká se, že kdyby se čert zamiloval v Sedmipeklí, všechny duše, které vlastní, by byly osvobozeny. Budu na tebe vzpomínat, cizinče. Možná jsi ta poslední hezká věc, co si zapamatuji.“

A s tím mizí, naložená na vor, směrem k hrozivé pekelné bráně, oči neustále upřené do tvých.

Všechny zlé postavy davu strnou v nenávisti, jako kdyby se snažily uštknout baziliška. Slyšíte svého věznitele, jak si odplivne a málem se pozvrací nechutenstvím: „U smradu Jahannamu, další kontrola duší. Vypadá to, že vás budou muset Žárošmejdi protavit přes plamenný vrch mimo čmuchání těhle svatohlavejch čmuchalů.“

Možná není vše ztraceno.

Ruan vyjekne: „To je znamení! Položím život za vaši svobodu! Utíkejte!“ Nikdo se ale ani nehne.

Co uděláte?